Prostřednictvím tohoto příspěvku sdílím zkušenosti několika začínajících učitelů s cílem pomoci dalším lidem, kteří se nachází v podobné situaci.

Mnozí učitelé, kteří nastupují po škole do zaměstnání, mají své ideály a nadšení do práce. Často brzy zjistí, že skutečná vzdělávací realita je jiná než si původně představovali. A tady je myslím důležité, koho na své první vzdělávací cestě potkáme.

V některých příbězích je to inspirující zkušený učitel, který ví, že vše má svůj čas a že si svou cestu postupně každý najde. Jindy dochází k setkání s typem člověka, který by se dle mého názoru ve vzdělávání vůbec neměl vyskytovat, ale bohužel vyskytuje.

Ve své praxi jsem viděla i rodící se velké talenty, které sice zezačátku potřebovaly opěrný pilíř, ale jinak přesně věděly, jaký je jejich pracovní směr a učit je skutečně bavilo. Tito lidé možná chvíli tápali v didaktice, ale měli jakýsi dar poznat, co zrovna dítě potřebuje a uměli s ním neskutečně rychle navázat pouto vzájemné důvěry. Říkám jim světlušky.

Když svou práci milujete a dětem skutečně nasloucháte, když se umíte na ně napojit a být jim respektujícím průvodcem, tak děti přirozeně reagují. Rozběhnou se, když Vás vidí. Smějí se ve Vaší přítomnosti. Mají větší důvěru v sebe sama, protože mají ve třídě někoho, o koho se opřou, když bude potřeba. Ve třídě je patrná příjemná atmosféra (žádné „divadelní představení“, ale skutečně pohoda), kde se děti mohou přirozeně rozvíjet.

Pokud to má ale např. druhá učitelka jinak, děti se začnou přirozeně více obracet na člověka, který s nimi více „rezonuje“. Jde o případy, kdy učitelé sice uplatňují shodné postupy, dodržují domluvená pravidla, ale v jednom případě se mluví „srdcem“ a v druhém z nějakého důvodu ne. Děti i rodiče si začnou tuto světlušku žádat, a to i přesto, že je třeba krátce po škole a ještě chybuje.

Někteří však také zažili, že se ve škole začaly postupně šířit pomluvy. Najednou se světluškou nikdo moc nemluvil (Pozor na ní!). Na poradách se veřejně řešilo, jaké chyby udělala. Jiní jí opakovaně promlouvali do duše: „Takhle to děláme už roky. Není třeba to měnit … Nemůžeš děti, co nespí zvedat z lehátka a nechat je hrát. Ať leží i dvě hodiny. To jim neuškodí! … To jsou inovace, to tu nezaváděj“ apod. Podobné „příběhy“ se bohužel stále dějí a ne každá světluška si s tím umí poradit.

Záleží také, jak v těchto situacích zareaguje vedení školy nebo větší kolektiv pedagogů. Jestli světlušku podpoří nebo už „nevidí, neslyší“. Samozřejmě chápu, že je mnohdy těžké se ozvat. Sama vím, že jsem v některých situacích měla postupovat jinak.

Dovídám se i o případech, kdy světluška pod vlivem okolí postupně uhasínala. Byla až izolována od kolektivu (černá ovce) a to ji zlomilo, protože málokdo z nás dokáže pracovat bez spolupráce a vzájemné podpory, obzvlášť v pedagogické profesi.

Některé z nich napnuly síly a přešly na jinou školu, kde mohly zase zářit. Už ale „našlapovaly“ mnohem opatrněji (zmačkaný papír už nebude nikdy rovný). Část ale přestala zářit úplně a opustila oblast vzdělávání.

Pokud jste zrovna Vy podobná světluška, nevzdávejte to, hledejte cesty. To, jestli děláte svou práci dobře, vycítíte uvnitř sebe a děti Vás také navedou (jsou zrcadlem).

Nenechte se nikým zlomit a ani ohýbat. Jednejte. Najděte si v práci „spřízněnou duši“. Vyhledejte pomoc uvnitř školy nebo mimo ni (uvádějící učitel, externí mentoring, psychologická pomoc, rozvoj umění řešit konflikty aj.).

Děti i vzdělávání zoufale potřebují světlušky. Klád přes cestu je i tak poměrně mnoho. Vydržte! Vaše práce a přístup jsou důležité a potřebné.

Také velké díky všem zkušeným učitelům, kteří svou práci dělají i po letech rádi a kteří neberou uvádění začínajících pedagogů pouze formálně.